O plemeni rhodéského ridgebacka se dočtete snad na každé webové stránce chovatelů tohoto plemene, ale pokud dáváte přednost literatuře, pak by měla vaši knihovnu jistě obohatit kniha Rhodeský ridgeback od Ann Chamberlainové. Dočtete se v ní o historii, standardu i charakteristice plemene, ale také o péči, výchově, vystavování až po zdravotní páči o RR.
Další tituly z nichž můžete čerpat informace jsou: Rhodeský ridgeback; Carlson Stig, Rhodeský ridgeback, Afričan v Evropě; Tušanová Monika, Rhodeský ridgeback, Budeme mít/ Máme doma štěňátko;Tušanová Monika, Rhodézky ridgeback, Chov s láskou a porozumením;Tušanová Monika, Rhodéský ridgeback - Výběr, chov, výcvik, zábava; Körner Claudia. Informace také samozřejmě najde i nejedné zahraniční publikaci.
Z výše uvedených titulů si zde dovoluji uvést některé informace:
STANDARD PLEMENE Základní údaje
FCI č.: 146
Skupina 6: honiči, barváři a příbuzná plemena
Sekce 3: příbuzná plemena
Původ: Jižní Afrika
Něco málo o historii a povaze ridgebacka
Své jméno získal ridgeback díky pásu srsti, táhnoucí se protichůdném směru podél celého hřbetu. „Ridge“ v překladu znamená „horský hřeben“ a „back“ znamená „hřbet“. Doslovný překlad názvu plemene tedy zní "hřbet horského hřebene". Tento ridge je velmi vyjímečným a proto i charakteristickým plemenným znakem, který se vyskytuje pouze u dvou ras uznaných FCI, tedy rhodéského ridgebacka a thajského ridgebacka.
První zmínky o psech s "pruhem" na zádech objevují již v Egyptských svitcích.Další zmínka kdo spatřil psy s ridge, byli Portugalští mořeplavci na území dnešního Kapského města již v roce 1487. Během 16. a 17. století vyvandrovali holandští Búrové, Němci a Hugenoti do Jižní Afriky. Protože tito lidé byli průkopníky v nové a necivilizované zemi, která byla bohatě osídlená dravou zvěří, přivezli si sebou vlastní europské středně velké pracovní a lovecké psy. Tito psi nebyli schopní překont choroby a nebezpečí africké buše a tak bylo přirozené křížit je s domorodými psy. Europští přistěhovalci – nazývaní též bílí osadníci - velmi rychle rozpoznali vynikající vlastnosti domorodého psa: nebojácnost, výborný čich, sílu spojenou s obratností a vytrvalostí.
Ve svojí domovině, Jihoafrické republice a Zimbabwe byli zpola domestikovaní psi Hotentotů, kteří měli na hřbetě hřeben, míšeni se psy dřívějších misionářů a cestovatelů. Nejslavnějšími lidmi spojenými ridgebacky jsou dle Davida H. Helegnesena misinář Charles Helm, který založil misii s nemocnicí u pramenů řeky Umzigwani a cestovatel Cornelius Von Rooyen.
Von Rooyen nechal koncem 19. století své lovecké psy nakrýt Helmovy feny "pronkrugů", které si přivezl jako dar z výpravy napříč zemí Matabele, a z tohoto spojení se narodila štěňata s hřebeny. Tito psi se stali zakladateli plemene rhodéský ridgeback. Ovšem hlavním cílem Van Rooyena bylo vyšlechtit takového psa, který by ho doprovázel na lovu, pomáhal mu při hlídání zvířat, farmy a lidí. Proto pokračoval v křížení s různými loveckými psy evropského původu. Jaké rasy byly společně kříženy, není dnes již známo. V roce 1915 získal svého prvního "lvího psa" jménem "Dingo", potomka z van Rooyenova chovu Francis Richard Barnes z Bulawayo, který zde začal s chovem "lvích psů" v chovatelské stanici Eskdale.
Přestože ridgeback nese čestný přívlastek "lví pes", byl využíván ve skupinách 2-4 psů na lov divoké zvěře, kterou byl schopen strhnou, tj. antilopy, gazely a podobnou zvěř. V případě lvů byl využíván k jejich vyslídění, protože jeho původní funkcí bylo zvěř nadhánět, zastavit a fixovat tak dlouho, dokud se na místo nedostavil lovec. Při lovu se uplatňovala jejich mimořádná pohyblivost, síla a schopnost pohybovat se stále rychleji a obratně unikat a vyhýbat se lvím drápům. Takto se přirozenou selekcí ridgeback vyvinul v nesmírně obratného a přitom opatrného psa.
Dnes, když v jižní Africe nejsou lvi jako zvěř k dispozici, převzal pes jiné úlohy, například je stále více využíván jako hlídací pes.
Stejně tak v Evropě se v současnosti ridgeback již nevyužívá jenom jako lovecký, ale také jako spoločenský pes. Bez problémů se přispůsobil kontinentálnímu klimatu, nevadí mu sníh ani teploty pod bodem mrazu.
Je to pes oddaný své rodině, spolehlivý k dětem, i bez speciálního výcviku je vynikajícim hlídacím psem s přirozenou ostrostí. Na druhou stranu je rozvážný, velmi inteligentní, citlivý společník a zřídkakdy štěká nebo vyje. Nutno dodat, že je mimořádně pohyblivý, vytrvalý, miluje svobodný a nespoutaný pohyb, především v mládí je velmi temperamentní. V dospělosti se stává psem pohodářem a dělá mu potešení strávit několik hodín pozorovaním okolí nebo ležet vystavený na letním sluníčku. Tento obraz velkého, ospalého a pomalého zvířete je v úplném protikladu s jeho schopnostmi v akci. V okamžiku se mění na rychlý blesk a je zážitek sledovat jeho dokonalý, elegantní pohyb tela a sílu svalů při běhu.
Hmotnost by u psa měla být 36,5 kg a u feny 32 kg.
HLAVA:
Lebka by měla být střední délky (šířka mezi ušima a vzdálenosti od vrcholu týlního hrbolu až ke stopu a od stopu ke špičce čenichu by měly být stejné), plochá a široká mezi ušima; je-li pes v klidu, netvoří se mu na hlavě žádné vrásky.
Stop by měl být výborně vyznačen: profil od vrcholu týlního hrbolu až ke špičce čenichu nesmí tvořit přímku).
OBLIČEJOVÁ ČÁST HLAVY: Nosní houbaby měla být černá nebo hnědá, přičemž černý nos by měl ladit s tmavýma očima, hnědý nos s jantarově zbarvenýma očima.
Oči by měly být posazeny ve střední vzdálenosti od sebe, kulaté, jasné a jiskřící, s inteligentním výrazem.
Tlama by měla být dlouhá, hluboká a silná, žádné líce. Pysky by měly být pevně napjaté a dobře přiléhat k čelistem. Čelisti silné, s dokonale uzavřeným zámkem a úplným nůžkovým skusem. To znamená, že horní řezáky těsně přesahují dolní řezáky a v čelistech jsou posazeny kolmo. Zuby musejí být dobře vyvinuté, to platí zvláště o špičácích a trhácích.
Uši nasazené poměrně vysoko, střední velikosti, u kořene velmi široké a zužující se k zaoblené špičce. Uši by měly být neseny přilehlé k hlavě. KRK: Krk by měl být poměrně dlouhý, silný a bez volné kůže na hrdle.
TRUP:
Hřbet je silný, stejně tak bedra jsou silná, svalnatá a lehce klenutá. Ovšem hruď
by neměla by být příliš široká, ale velmi hluboká a prostorná; nejhlubší bod hrudní kosti by měl dosahovat k lokti. Při pohledu ze strany by mělo být patrné předhrudí.
Žebra jsou přiměřeně klenutá, nikdy sudovitá.
OCAS je u kořene silný, směrem ke špičce ocasu se pozvolna zužuje, není ale hrubý. Přiměřené délky, není nasazen příliš nízko, ani příliš vysoko, nesen lehce zahnutý, ale nikdy nekroužkuje.
KONČETINY:
HRUDNÍ KONČETINY: Hrudní končetiny by měly být zcela rovné, silné a se silnými kostmi; lokty přiléhající ke hrudníku. Při pohledu ze strany by měly být hrudní končetiny silnější než při pohledu zepředu. Silné zápěstní klouby, přední nadprstí postaveno lehce šikmo.
Plece: Šikmo uložené lopatky by měly jasně vyznačeny, plece svalnaté, jež dávají tušit velkou rychlost.
PÁNEVNÍ KONČETINY mají mít štíhlé osvalení, koleno dobře úhlené, nárt krátký.
Tlapy: kulaté, s dobře sevřenými a klenutými prsty.
Standartní zbarvení rodézského ridgebacka
Box může být jakéhokoliv tvaru a šířky, musí však být symetrický. Často je výrazně širší jak koncová část ridge. Vpředu může být hranatý, oblý nebo dokonce srdcovitého tvaru. Korunky můžou mít libovolný průměr. Velká většina korunek má průměr asi 2-
Kromě toho by korunky měli být identické, protilehlé a ve vrchní třetině ridge. Koncová část ridge může být jakékoliv šířky, ale vždy užší nrž box, jinak by se ridge nezužoval směrem k bedrům psa, ke kterým má dosahovat. Neměl by být kratší než dvě třetiny délky ridge a měl by se rovnoměrně a souměrně zužovat.
Absence ridge
Narození štěňat bez ridge není nic vyjímečné. Souvisí to s dědičným podmíněním tohoto znaku. Domorodí psi s ridge v Africe byli křížení s europskými loveckými psy bez ridge. Zákonitě tedy v genetické výbavě dnešních ridgebacků je zakotvená i bezridgovost. Přestože jde o recesívní znak, napříč přísné selekci v chovu se budou ještě dlouho rodit i štěňátka bez ridge.
