Aisha - rhodéský ridgeback

Naše Aisha

Je to rhodéský ridgeback plemene skupiny č. 6. honiči, barváři a příbuzná plemena- zemí původu je Jižní Afrika.

Standart:

Výška: pes - 63-69 cm
fena - 61-66 cm
(Aisha má 64 cm)

Jak jsme přišli ke štěněti...

Mám tři děti a od mala neustále žadonily, že chtějí pejska. Protože jsme doma psi měli, vím, co to obnáší a neuměla jsem si představit, že budu mít psa v paneláku. Popravdě jsem toho nebyla ani příznivcem.
Ale souhrou událostí se stalo, že jsem začala o psu uvažovat, ba dokonce jsem se k tomuto nápadu upnula.
Po vzájemné poradě jsme se shodli na rase a začali jsme poctivě shánět všechny dostupné informace. Musím se přiznat, že čím víc jsem jich přečetla, tím víc jsem nabývala dojmu, že mi to nebohé zvíře do týdne pojde.
A potom jsme objevili inzerát, že nedaleko Jablonného jsou na prodej štěňátka.
Kluci nebyli doma a tak jsme vyrazily s dcerou.
Každý, kdo zažil první návštěvu u chovatelů, zcela určitě nezapomene na to, jak se na něj vybatolilo spousta malých pomačkaných klubíček. A potom si má jeden vybrat.
My jsme měli to štěstí, že si nás naše holčička vybrala sama. Přibatolila se k Vendy, schoulila se jí na klíně a klidně prospala celou naši návštěvu.
Chovatelé nám dovolili vybrat jméno a tak po dlouhém vybírání vyhrálo africké jméno Aisha,což v překladu znamená žijící.
Museli jsme čekat ještě dva týdny,než jsme snaši princeznu Aishu mohli přivést domů. Byly k nepřečkání.
Když ten den nastal (7.9.2006), děti nemohly stále uvěřit, že máme dalšího člena rodiny. Byla báječná, vůbec nekňourala, hned si našla svoje místečko a spokojeně usnula. Dokonce ani tolik obávané loužičky nebyly. Respektive jen pár, ale za ty jsme mohli my, protože jsme ještě nechápali, co nám to naše zrzavé klubíčko chce říci....

Vánoce s Aishou,

Afričanům sníh nevadí

Konečně napadl sníh!!! Měla jsem obavy, co na to naše Aisha řekne, ale hrozně nás překvapila.

Jen vystrčila nos ven z paneláku, začala nepředstavitelně blbnout ve sněhové peřině. Nejprve lítala sem a tam, potom válela ve sněhu sudy a nakonec bořila do sněhu čumák. Zřejmě zkoušela ,jaký bude zítra sníh.

Z vycházek se jí domů vůbec nechtělo. Hrozně jí to bílé studené nic zajímalo, stejně jako když narazila na led .
Packou si ho musela osahat, aby zjistila, co se to s tou vodou vlastně stalo.

To jsou okamžiky, kdy na ridgebackovi vidíte, že opravdu přemýšlí.

Výlet do Kratonoh

Jednou přišla máma z práce celá nadšená, že se jí ozvala nějaká Terezka, která má prý také Aishu a chtěla by se s námi seznámit. Slovo dalo slovo a holky naplánovaly sraz.
Rodinka nadšeně koupila Aishe náhubek, textilní, jelikož v tu dobu ve zdejším zverimexu kovový potřebné velikosti neměli.Pečlivě zrzce vysvětlili, jaká sláva jí čeká a s pocitem jaký mají rodiče, když vedou dítě do prvních tanečních, vyrazila smečka na výlet.
Ode dne kdy jsme si Aishu přivezli domů, jela v ten den poprvé vlakem. Tedy řeknu vám, že náhubek to je něco!!! Myslím, že žádný hafan nikdy nepochopí, proč tu praštěnou věc musí na čenichu mít, když nemá žádný zájem někomu něco dělat. Průvodčí jsou většinou fajn a sami mámě řeknou, ať tomu chlupatému chudáčkovi tu příšernost sundá. A popravdě řečeno někteří lidé se k lidem chovají hůř než psi (zvířata)....
Další kapitola úskalí cestování hromadnými prostředky jsou postarší dámy, které jen vás v dáli zahlídnou, začnou ječet "proč toho velkýho psa berete mezi lidi!!!" Máma se zprvu s úsměvem snažila vysvětlovat, že je zrzka miláček a hróóźně hodná, ale teď už jen konstatuje, že má pesan dle zákona náhubek a tudíž není nebezpečný.
Ve vlaku se Aishe docela líbilo,sledovala přírodu, potom si lehla, ale pak jsme v HK museli přestupovat a tam byl kámen úrazu. Přišli jsme do jakési óóóbr budovy, ke které se sjíždělo spousta hřvoucích potvor. Uvnitř navíc nějaký člověk nesrozumitelně řval do rozhlasu, davy lidí chodily tam a sem a zrzce se nedařilo udržet se na nohou díky kluzkým dlaždicím. V jednom kuse se válela po břiše.Oči jí lezly z důlků a celá se klepala a tak máma se jí jala zachraňovat. Vyvedla ji ven na kousek trávy, tam jí utěšovala a slibovala hory-doly, dokonce i pamlsek padl.Jenomže tato zkušenost jí narušila celý den a tak procházka s druhou Aishou a navíc s fešákem Fredýskem, moc slavně nedopadla. Ondra se snažil Aishu zapojovat do hry s hafany, ale ona se rozhodla, že všem ukáže jaká bude statečná ochránkyně své smečky. Terezčina Aisha zase ukázala, jak se honí zajíci a Evčin Fredýsek holkám předvedl vytrvalostní běh za srnkama. Vlastně jeden klad to mělo. Naše Aisha naučila Fredýska štěkat. Jeho panička byla nešťastná, že dosud ještě neštěknul.



Zrzci u řeky

Jedno předjarní odpoledne jsme se jako obvykle vydali na procházku k řece, kde je hóóódně místa na různé psí skopičiny. A také klid na psí výchovu.
Jak tak s Aishou dovádíme, najednou se zastavila a zapíchla upřený pohled jedním směrem. Čekali jsme, kdo se objeví a on za námi přišel náš kamarád Speedy.Je to náramný fešák a moc hodný kluk. Naučil se, jak si Aishu dobírat, čumákem jí šťouchá do slabin a ona se potom náramně vzteká. Tomu se ten zrzavej kluk hrozně nasměje.
Když byla malá, svým šestým smyslem vycítila, že se má Speedyho velikosti a mohutnosti bát. Při hře by jí mohl, byť nechtěně, ublížit. Proto se ustrašeně schovávala za mámu a když to nepomáhalo, vlezla si pod Věrčin (panička Speedyho) kočárek.
Ale teď už jim opravdu nic nebrání ve hrách.



Velikonoce

Tak po té letošní zimě - nezimě nastaly svátky jara.

si spolu už jen užívali volnosti a her. My jsme si mohli v klidu popvídat, co nám ti zrzaví lumpové provádí a předat si pár chovatelských zkušeností a postřehů. Takže pokud bude číst tyto řádky někdo, kdo by se k nám se svým psím mazlíčkem (a nemusí to být zrovna RR) rád přidal, jenom to uvítáme.


 Potom jsme pořádně naklidili byt, napekli jsme mazance, obarvili vajíčka a pro malé koledníky připravili sladkou odměnu a menší pohoštění. Aisha okukavala, co to zase vyvádíme, ale to největší překvapení jí teprve čekalo.
Vůbec nemohla pochopit, proč k nám chodí ti malí i velcí kluci,ale to by nevadilo, návštěvy má ráda. Jenomže tihle kluci měli v rukou nějaké klacky s barevnými hadříky, vrhali se na její milovanou Vendulku, aby ji těmi klacky mlátili a ještě u toho cosi povykovali.....A světe div se, oni za to od Vendulky ještě dostávali ty dobroty, co tak krásně voněly a Aisha si nemohla ani jednu ochutnat....
No to vážně nemohla nechat jen tak, to uznejte. Tak se ta naše zrzavá holka s nasazením vlastního života rozhodla zničit těm neurvalcům jejich klacky. Jakmile přišel koledník, začala mu okusovat pomlázku, aby s ní nemohl Vendulku mlátit. A čeho se za to dočkala? Máma ji vyhubovala a musela na pelíšek. Je to nějaký vděk???

Plaváček

Stejně jako měla Aisha radost ze sněhu, projevovala touhu oskusit si rozkoš z vodních sportů. Vždy, když jsme s ní šli okolo řeky,lákalo jí to do vody a s nelibostí poslechla napomínání, že je voda studená a že se nastydne, když

do ní vleze.
Ohodnotila to pohledem říkajícím :"Ach jo, ta máma má pořád řečí..."
Potom jsem jí vzala jedno krásné nedělní odpoledne na dlouhou vycházku po břehu Orlice směrem na Petrovice (HK). Kromě toho, že je tam opravdu krásně a chvílemi jsme si připadali jako v pravé divočině, sluníčko hřálo a Aisha se rozhodla, že se půjde zchladit a konečně okusit to, co jí tolik odpíráme.A vymyslela to na mě úžasně. Nejprve začala kolem mě běhat a nabádat mě ke hře na honěnou. Přitom jako by omylem nestihla zabrzdit a seskočila z břehu dolů na písčitý okraj řeky. Tam začala v mokrém písku hrabat a válet se v něm. Než jsem k ní stačila slézt strmý sráz, byla jako čuně. S lamentováním, že se nechová jako pravá psí slečna, natož dáma, jsem jí chtěla očistit, ale ta potvora zrzavá už měla naplánováno co mi provede. Skočila do vody a packama plácala do vody tak , že mě pocákala. A kdo zná ridgebacky, ví jak se při tom náramně bavila a jak se tomu svému nápadu pořádně nachechtala....
A když už byla tak zablácená a já pocákaná, skočila si do řeky, aby si konečně zaplavala. No uznejte, přece nepůjde mezi lidi špinavá jako čuně, vždyť by ji pomluvili a mámu taky.



Výlet na Starožďárský a Novoveský rybík


Mamina se rozhodla, že bude Aishu více přivykat na cestování hromadnou dopravou. Proto vymyslela výlet do širšího okolí. Tam jsme vyrazili vlakem, zase s tou příšerností na čumáku. Lidi,tentokrát už je to kovový a nedá se to za nic na světě z čenichu stáhnout. Zrzka to zkoušela všelikjak. Prosila o pomoc lavičky v parku, stromy i trávu. Nikdo jí nepomohl. Potom zkusila ty nejštěněčejší oči na samotnou mámu, ale ta vám byla chytrá... Prý "jen si zvykej, jinak nesmíš cestovat"....
Tak aby máma věděla, jak je to na tom nose příjemný, schytala pár nečekaných ran košíkem do nohy. Vypadá vám jako týraná matka, samý modrý fleky...
Holky zavezly zrzku kdoví kam. Jak vystoupily z vlaku, máma zavelela "Aisha sedni" a vzápětí jí zbavila té ohavnosti. Asi se bála, že by zase musela předvádět skoky do výšky a do strany...
Lidi, tady vám tak voněla tráva!!! A ty žlutý chlupatý kytky!!! Aisha se slastně vyválela v pampeliškách. Když byla celá žlutá od pylu, dostala chuť zahrát si na honěnou. Kdyby ty tři holky někdo viděl, řekl by si , že jsou nejmíň blázni. Potom ale zrzka něco zaslechla, něco, co ještě neslyšela a zvědavě se za tím zvukem vydala. Bylo to volání divokých kachen na nedalekém rybníku. A kdybyste viděli co ryb se tam plácalo o hladinu!!! Měla chuť si zaplavat a nějakého toho šupináče poškádlit. Jenomže znáte mámy. Zase byla chytrá, že je to chovný rybník a že se to nesmí... To bylo řečí a už zrzku táhly dál do lesa, že se jde ještě jinam.
Tak jsme došli k druhému rybníku, ale to už nebyla taková romantika, nikdo na vodě neplaval, ani se o hladinu neplácal. Jenom samá chatička a kolem nich lidi a ty plechový monstra, co si do nich vlezete a s rámusem a divným smradem zmizíte.
Tak šli zase dál, holky zrzce ukazovali něco v dálce,prý je to nějaká Sněžka, ale kdoví,co to vlastně je... Zrzku spíš zajímali psi za plotem a představovala si ,jak by si spolu vyhráli. Sešli jsme pořádný kopec a dole máma rozhodla, že

se další vesnicí vláčet nebudeme.
Lepší je to prý kolem vody.
Aishu už strááášně bolely nohy. Taky aby ne , ti blázni jí tahají už 10km.
Jenomže jakmile přešli most, zjistila zrzka, že je vlastně doma a začala radostí trojčit. Lítala, jako by jí nohy nebolely a vymýšlela,co by těm svým holkám provedla. Nakonec si vlezla do řeky, aby si osvěžila utlapané nožky. A potom už jen kousíček cesty a šupky dupky na gaučíček.


Jak se ze štěněte stala psí slečna

Začátkem dubna se naše Aisha začala chovat divně. Byla ufňukaná, chtěla se mazlit, dokonce se mámě neustále vnucovala na klín, což normálně nesnášela.
Často si olizovala genitálie a venku se s ní chtěli hrozně kamarádit všichni psí kluci.Máma jí sledavala, přitom se radila s tou bednou, co má samý dráty a cvakala něco do počnáraný desky s čudlíkama a potom řekla, že to ještě nic neznamená, protože Aisha nebarví. Prý jí jedna chovatelka poradila, že to bude do měsíce na tuty. Jenže zrzka stejně nevěděla co to melou...A taky jí to bylo tak nějak šumák, ale že by z toho stavu byla na větvi, to tedy ne.
Čas běžel, stav Aishy se neměnil a máma přišla s novinkou, že se s Evou od Fredýska domluvily na výletě do Rychnova, že nám na soutěži agility Fredýsek ukáže, jak mu to jde.Ráno 5.5. už bylo všechno nachystáno na cestu, když tak máma podezřele kouká na olizující se zrzku a její vyděšené oči. Udělala kontrolu a se slovy "Tak vybalujeme, z Aishy je ženská" se výlet zrušil. Prý by tam z nás radost neměli....
A neměla z toho radost ani zrzka, nastaly vycházky pouze na vodítku a bez kamarádů. Ani máma nebyly nadšená. Počítala dny a kontrolovala, jak hárání pokračuje a pořád říkala, že je to nějaký divný, že tak by to být nemělo.Po 3. týdnu zašla za vetem a ten jí řekl, že to při prvním hárání může být až 5 týdnů. Ale barvení bylo stále silnější a navíc se Aishe začaly duřit struky a to jí pěkně bolelo.Byla z toho chudák zrzavá víc a víc ukňouraná. Máma jí udělala apartní hárací kalhotky ze starých silonek a slipovky.A dál počítala.Nakonec máma napočítala 8 týdnů a i vetovi se to nějak nezdálo.
Co se týká změny povahy, začali jsme to pozorovat v posledním týdnu hárání. Aisha malinko zvážněla, už za cizími lidmi neběhá aby si na ně skočila a olízala si je na pozdrav, tváří se na ně, že jí nezajímají. Víc si hlídá svoji smečku a co se týká mámy, má k ní vysloveně majetnické sklony. Jak se objeví cizí pes a máma ho pohladí, hned by ho sežrala.



Kastrace

Když jsem se rozhodla pro psího kamaráda, věděla jsem, že nechci kluka. Jsou po pubertě dominantní a navíc pěkný čuňata.Rovněž jsem věděla, že nechci jezdit po výstavách a nechci zakládat chovnou stanici. Taky v 3+1 by to asi nebylo to pravé ořechové. Takže jsem zvolila fenku a bez PP. Pokud si budete na internetu číst ve stránkách chovatelských stanic, doporučují feny, které neodpovídají standartu nechat kastrovat. Náš vet mi na to sice řekl, že tohle si vymysleli jen lidi a ne zvířata (má pravdu) , ale taky jsme probrali vše od A až po Z o důvodech ke kastraci a jak to bude probíhat at

d.On chtěl kastrovat před prvním háráním, já jsem chtěla, aby nám zrzka dospěla a tak jsme kastrovali 10. den po ukončení hárání. Příprava na operaci je podobná jako u lidí. Den před výkonem bez večeře, v den výkonu už i bez pití. Ráno jsem jí vzala na lehkou, krátkou procházku s cílem v ordinaci. Tam si doktora olízala, a dostala první injekci do svaloviny, která je bolestivá a tak byla aplikována na 3x. Po chvíli se jí začala motat hlava a hledala u mě útěchu. Mluvila jsem na ní, aby se uklidnila. Po chvilce dostala druhou, ta byla pod kůži. Po té si lehla a packama se mě držela. Potom přestávala vnímat, doktor jí oholil přední nožku a napíchl kanylu pro kapačku. A také oholil bříško.Pak přišla třetí injekce a po té jsme ji přenesli na operační stůl a já šla domů čekat na zavolání. Operace trvala asi 1,5 hodiny. Doktor mi ukázal, že jí odoperoval degenerované vaječníky. A už jsme věděli z čeho pramenily její potíže při hárání. Podle jeho slov by Aisha na operačním stole stejně brzy skončila.Vysvětlil mi vše o provedeném zákroku a jakou medikaci Aisha dostala. Podsunuli jsme pod ní deku. Mimochodem, hrozně u toho naříkala, chudinka. A doktor mi ji odvezl domů.
Pokud bude nucen váš hafan podstoupit operaci, mějte doma jeho pelíšek připravený na klidném místě, musí být na zemi a dál od stěny, aby se neporanil, když se probírá z narkózy(motají se a padají). Čekejte, že by se vám mohl pozvracet a taky se vám zcela určitě samovolně pomočí. Nechte ho v klidu, protože bude zmatený a mohl by vás i pokousat. Přikryjte ho lehkou přikrývkou, protože bude mít studené končetiny a nenechávejte ho v průvanu. Mohl by vám nastydnout a přišly by komplikace.Vodu mu dejte poblíž , aby se mohl napít,až bude chtít.
Aishina operace skončila po 12.hodině a poprvé se postavila na nohy asi v 17.30h. Trochu se napila. Po 18. h. Jsme měla domluveno konzultaci jejího stavu s doktorem. Po 20 h. se mohla jít poprvé vyvenčit. Vše snášela naprosto klidně a statečně.První den po výkonu jsem jí k snídani nabídla kuřecí vývar s rýží a mrkví. Moc tomu nedala, raději se napila. Potom přišla sestřička a dala jí injekci proti bolesti, zkontrolovala krycí gázu a domluvily jsme se jak dál postupovat při ošetřování. Klid na lůžku, kontrola pitného režimu ,venčení a teploty. Druhý den po výkonu jí sestřička přišla píchnout antibiotika a vyndala jí kanylu, protože nejevila známky vnitřních komplikací. Neměla teploty, hodně spala a když byla vzhůru, chovala se naprosto klidně a chtěla se mazlit.Třetí den po zákroku jsme měli naordinovanou krátkou procházku do ordinace. Je to asi 300m, ale dalo jí to dost zabrat. Tam jí doktor prohlédl. Musel odstranit pomocné stehy s krycí gázou, jelikož se zanítily.Zanícené byly i hlavní stehy, Aisha je totiž alergik a její tělo nechtělo stehy přijmout. Doktor radil oplachovat bylinami, ale to nepomáhalo, tak jsem nakoupila hypermangan a genciálku. Opláchla jsem ránu slabým roztokem hypermanganu, potom bylinkami (tužebník jilmový) a nakonec jsem ránu natřela genciálkou, ta ránu vysušuje.V okolí rány měla zarudlou kůži, tu jsem zklidňovala tekutým pudrem. Překryla jsem bříško obvazem a schovala jsem ho do apartního oblečku domácí výroby, tentokrát z bavlněných dětských punčoch.Guma je vytažená a na trupu drží kalhotky díky rozstřiženým nohaničkám, svázaných na ramenou.
Čtvrtý a šestý den dostala Aisha další antibiotika, desátý den tahal doktor stehy. Dál jsem praktikovala čištění rány, jak výše popisuji. Po týdnu přestala rána hnisat, dál jsem oplachovala bylinami, dokud se jizva nezacelila. Nám celá léčba trvala asi 3 neděle,ale při normálním průběhu jde o 14 dnů.Jakmile doktor odstraní stehy může mít fena normální režim a plnou zátěž, my jsme Aishu šetřili ještě jeden týden.
Co se týká stravy připravte se na vaření. zrzka si granule s vývarem vzala až po 3 týdnech. Jinak přijala jen vařenou stravu. Ze začátku to byl kuřecí vývar s rýží a mrkví, potom jsem jí dělala i vývar z morkových kostí s rýží nebo těstovinami a mraženou zeleninou. Aby se jí rána lépe hojila, přidávala jsem jí tužebník i do bašty.



Výlet k Plakánku


Když se nám Aisha vyzdravila po operaci, naplánovali jsme si na volnou sobotu výlet do Orlických hor. Nic náročného, jen asi 13km a krásnou trasou. Máma nakoupila buřtíky na opékání, uděla sebou nějakou sváču. Aisha dostala svůj košík na čenich, mimochodem, už se mu tolik nebrání. A vyrazili jsme na vlak. V absolutně přecpaném vlaku, kde každý stál na jedné noze jsme dojeli až do Rokytnice v Orl. horách.Po žluté jsme se vydali do Julinčina údolí a kdyby nebylo pod mrakem, krásně by se nám to koukalo do dáli. Ale tento nedostaek jsme si vynahradili mlsáním malin. Aisha taky dostala a náramně jí zachutnaly. Protože se bála, abychom jí všechna nesnědli,vynucovala si dávky růžové dobroty poštěknutím.Cestou také našla novou zábavu. Na loukách stály role s usušeným senem. A vystočit na ně a běhat po nich - to vám je psina...
Došli jsme do dolíku na most a máma řekla, že jsme v údolí a odtud musíme po modré. Byla tady říčka jménem Říčka, Aishe šla k srsti, byla na ní spousta krásných zákoutí a dobře se nám podle ní šlo. Ani živáčka tam nebylo.
postupně přibývalo skalisek a máma říkala, že už tam brzy budeme. táhla nás do nějakého kopce, pak zavelela, že kdo chce jíst musí sebrat klacky, tak se i Aiha snažila. Dole u řeky jsme rozdělali oheň, což se Aishe vůbec nelíbilo, ale vůně opékaných buřtíků jí náremně lechtala do nosu a ona na nás začala kouzlit ty nejžebravější pohledy, kterými nám říkala, že už nejmíň 10 let nejedla. Máma samozřejmě všechny napomínala, aby jim buřty nespadly do popela a nakonec spadl jí, tak se měla dobře i Aisha a tu voňavou dobrotu také ochutnala. Odtud byl už jen kousek na soutok řek Říčky a Zdobnice. Tady najdete nevelkou skálu jménem Plakánek. Jméno má od toho, že i v suchém období z ní skapávají kapky vody, takže vypadá jako když pláče.
Když jsme se dosyta pokocholi a Ondra s Aishou vyhorolezili, pokračovali jsme dál po modré do Slatiny nad Zdobnicí.
Cestou jsme ještě potkali koně a Aisha se musela jít podívat co je to za divný velký psy. A jak divně smrděli....a místo hafání po ní jen frkali... no prostě divný. Vendy na ní starostlivě volala,že jsou fuj a ať jde k noze nebo se jí něco stane, no řeknu vám - druhá máma.
Dopajdali jsme k vlaku, celí šťastní, že nám neujel a frčeli jsme domů, tentokrát už jsme si i sedli.


Setkání na Šerlichu


Máma se rozhodla, že z Aishy udělá tuláka a tak domluvila společnou vycházku v okolí Šerlichu. Ráno zabalila svačinu a tentokrát jsme jeli cyklobusem. Během cesty máma zjistila, že to byla chyba, protože Aisha šílenou jízdu autobusem neustála a tak spolucestující třikrát zjistili, co Aisha snídala. Sice se máma statečně snažila zachraňovat situaci, ale nedalo se nic dělat a tak na konečné musela ukázat, jaká by z ní byla uklízečka autobusů.
Než se máma vyřádila s hadrem, seznámil se Ondra s páníčky krásné RR slečny Akyty. Jsou z Nového Měšta a Akytě jsou dva roky. Naše holky si hned věděly rady, jak se spolu vydovádět. Další kamarádky na nás čekaly u Masarykovy chaty.Panička Evička se svými výmarkami Bonnie a Britou. Akyta odklusala se svými páníčky a zbytek bandy se vydal na Velkou Deštnou. Psí holky se cestou vyblbly a člověčí holky probraly taky spoustu důležitých věcí.Cestou jsme všichni vzbuzovali nemalý zájem.
Na vrcholu Deštné si Ondra vylezl na rozhlednu a naše Aisha - dobrodruh chtěla za ním. Už ani nevím kolikrát jsme jí sundávali ze žebříku, ale ona tam vážně hrozně moc chtěla. Všichni si mysleli, že tam jde pro Ondru, ale ona tam lezla i když byl Ondra dole. Asi se chtěla kochat.
Potom jsme se vraceli zpět k Masaryčce a tam nás už nedočkavě vyhlížela Evča s Fredýskem. Bylo to setkání po delší době .Oba zrzci se poznali a začali dovádět. Přidala se k nim i Bonča. Brita je už tříletá dáma, tak dávala pozor, aby Bonče neubližovali. My jsme se vypovídali, dali jsme si výbornou polívku a vyrazili jsme směrem na Bukačku po červené a potom po modré k Šerlichovu mlýnu.
Tam byl odpočinek, zmrzka a setkání s výmaráckým miminem.Potom jsme se vrátili zpět na Šerlich, rozloučili se a nad námi se smilovala Evča s Fredýskem a zavezla nás do RK k vlaku.Tak jsme se její zásluhou dostali domů.



Narozeniny


20.7.2007 byl ten slavný den, kdy před rokem byl náš pejsek narozen....
Máma chtěla dělat aspikový dort, ale potom pod tíhou vědomí, že Aisha miluje tvaroh a pudink, jí udělala nepečný dortík s piškoty a ovocem.
Jak ho zrzka uviděla, ani hořící svíčka jí neodradila od mlsání. Zdolala dortík na počkání.
Potom dostala ještě telecí nohu.Lidi ta vám byla velká a jak krásně voněla. Tedy všichni doma zrzku s kostí vyháněli na balkon, že prý smrdí, ale ti tomu asi tak rozumí....








S Aishou pod stanem


Tak jsme jeli vandrovat. Zabalili jsme krosny,spacáky, stan a

Zrzku náramně zajímalo kudy jedeme a musela z okna sledovat cestu. Zřejmě se bála,kdychom ji někde zapoměli, tak aby našla cestu domů.
Vyjeli jsme do Rokytnice v O.H. a po zelené jsme došli pod Zadní vrch. Odtud dál po červené přes Přední vrch až na Zemskou bránu. Cestu si krátili dva největší zvědavci a hyperaktivisti Ondra s Aishou počítáním a zkoumáním bunkrů (opevnění). Zkoumat tedy mohli jen z venku.
Po 11 km jsme zaslechli hukot vody a už jsme věděli, že jsme tam, kde jsme chtěli být - na Zemské bráně.
Je to kouzelné místo, plné klidu. Všichni jsme tam byli nadšení úžasnou scenérií tvořenou skálou, kameny a vodou. Nebo že by to bylo tou úlevou,protože jsme si sundali krosny?
Po krátkém odpočinku, dostatečném pokochání a nabrání nových sil, jsme vyrazili hledat místo kde přespíme. Cestou přes most jsme zjistili, že naše strana je hezčí než Polská a po modré značce jsme se vydali po naučné ztezce podle proudu řeky k Pašerácké lávce a dál až za hranice CHKO. Tam jsme rozbili stan, mezitím máma uvařila baštu z konzervy a Aishe granulky. Všem nám chutnalo po těch 14 km. Se spaním to už tak slavné nebylo. V noci se po kopcích přehnala vichřice, ale děti stan postavili dobře, když to ustál. Navíc nedaleko nás byvakovala jakási omladina, která Aishe zrovna moc nevoněla a tak nás usilovně hlídala a celá zježená jim chodila nadávat. Ráno jsme hned po snídani zabalili a opustili kemp, protože Aishu omladina stále rozčilovala. K nikomu se tak ještě nechovala. Putovali jsme dál po modré přes Klášterec n.Orl., až jsme kolem poledne dorazili na přehradu Pastviny. Tam jsme měli v plánu přespat, ale protože bylo pod mrakem a žádné teplo, spravili jsme si náladu dobrým obědem "U mostu" a pokračovali jsme dál. Sice jinou trasou, než jsme původně plánovali (Suchý vrch), ale také byla hezká. Došli jsme až na hráz, aby Ondra viděl něco z technické stránky přehrady a potom jsme přes kopce pokračovali po žluté do Jamného n.Orl. Tady nás nechal jeden hodný pán přespat na své louce.
Než jsme tam dorazili hltali jsme krásu , kterou nám nabízelo okolí - Orlické hohy, Kralický sněžník, v dálce Krkonoše, Podorlicko a Vysočina....
I když jsme už měli nohy ubroušené asi tak o 5 cm, a zrzka jevila známky pořádné únavy, šlapali jsme dál. Aisha se nás snažila rozptýlit svými taškařicemi. V jednom poli například zkoušela, jak jí sluší len a jestli se nám v něm schová.
Po dalších 16 km chutnala konzervová večeře líp než včera a noc byla klidná, bez štěkání a vichřice. Ráno jsme se vydali směr Jablonné a Bystřec, abychom tu navštívili Aishinu mámu Airin. A večer jsme se vrátili domů.Aisha nejevila žádný zájem o baštu, hned si zalezla na svůj milovaný gaučíček a spala ještě celý další den.


Setkání s mámou a sestrou

Máma domluvila s rodinou, kde se Aisha narodila návštěvu a tak jme vandr zakončili v obci Bystřec.
Airin nám nejprve vysvětlila, že jsme na jejím území, tak ať se podle toho chováme a Aisha pod vlivem velké únavy ani neměla zájem nějak odporovat. Potom ale Ondra přesvědčil Arin úplatkem ve formě pamlsků, že máme jen dobré úmysly a bylo vyhráno. V Airin se probudila hravost vlastní RR a začala Aishu vyzývat k lumpárnám. Holky se vydováděly a všichni jsme se tomu móóc nasmáli. A snad nejvíc malý Vojta (syn chovatelů).
Než jsme odcházeli, řekli nám páníčkové Airin, že půjdeme kolem domu, kde bydlí sestra naší Aishy a že další sourozenci jsou v Ústí n.Orl. u Zlína a Sokolova.

našich hafanů.
Sešli jsme s v podhradí Evča s Fredýskem a já s Aishou, Adriana se Cindy, Šárka s Elenou, Evča s Bonnie a Britou a Tonda s Astou a Sandy.
Aisha s Fredýskem se přes plot domluvili s jedním pštrosem, že si dají závody, aby zjistili, kdo umí rychleji běhat. Jakmile zjistil pštros, že čtyři nohy a dva zrzci je trochu moc, utekl se schovat do remízku.Asi proto, že poblíž nebyl písek.Kousek opodál bylo několik podivných stvoření, zrzaví byli jako naši zrzci , ale náramně voněli po jídle. Hafani si je očichávali přes plot, ale jenomu zvířeti se to moc nelíbilo a tak se se psi chtělo prát. Z hlavy mu trčely dva klacky, máma říkala, že to jsou kozy rohatý... Vyškrábali jsme se na kopec, zalezli do stínu. Dvounožci si povídali a hafani dováděli. Všechno by bylo fajn, nebýt některých "milovníků zvířat" a veřejného pořádku, které televize nabádá k ostražitosti před psi - zabijáky.
K tomu lze jen dodat, že náhubek potřebují někteří lidé víc, než hafani.
Na druhou stranu se našli i takoví, kteří svoje děti klidně poslali, aby si psy pohladili.
Cestou zpět do podhradí jsme našli jednu kozu cestovatelku, podařilo se jí přeskočit plot, asi taky chtěla jít tam co všichni ti dvojnožci.Kdoví jestli tam není něco lepšího za baštu???
Evča s Adrianou se odhodlali kozu zachraňovat, chytili jí a odvedly zpět do výběhu - tak zase žádné maso pro hafany nezbylo...
Potom jsme došli až k Labi, kde se psi osvěžili, napili, dosytosti vyběhali po louce a odpočali si společně s páníčky. Fredýsek neustále musel krotit svojí touhu dobyvatele. Ela nechtěla pochopit jeho sympatie a naše Aisha si nedala říci, aby se mezi ně nepletla. Neustále měla snahu jednoho nebo druhého psa ochraňovat, až došla k poznání, že když se dva perou, třetí se má smát. Nikoliv mezi ně strkat nos.Byla trochu v šoku po rázném vysvětlení, které jí uštědřila Ela, ale nic se nikomu nestalo, další šarvátky už nebyly a to je hlavní.
Když jsme dorazili domů, nepokrytě šťastná, zaujala Aisha svůj gaučíček a nechala si zdát o dnešní vycházce se psími kamarády.



Kterak jsme pejska učili, co je to vytrvalost...

Zase jedna krásná letní neděle a máma vymyslela, že se nebude lenošit, ale vyrazíme na výlet. A taky j

ale jen do chvíle než uslyšela v kuchyni šramot. Jelikož jsou RR náramní žrouti a mlsouni, neodolala a šla okouknout situaci.
Když uviděla v máminých rukách batůžek věděla, že jí zase čeká spousta zážitků.
A co teprve když si ta její smečka vytáhla kola.
Vyrazili jsme na výlet po naučné stezce "Orlice". Dokonce jsme se mohli díky teplému počasí ve vodě vykoupat.Cesta vede zpočátku vesnicí, potom po polní cestě, stezkou v louce,, další vesnicí (je to tam samý pes, ale zrzka byla už utahaná a tak si jich nevšímala) a zpět lesem.
Na louce jsme narazili na zajíce. Ačkoliv byla Aisha unavená, neodolala svým pudům lovce a vyrazila za ním. Zajíc si jen tak panáčkoval a když už byla zrzka téměř u něj, několika skoky zmizel v trnitém remízku. Aisha potom naštvaně remízek obíhala.Myslím, že se jí tam ušák pořádně chechtal, jak jí doběhl. Na to ale málem doplatil jiný zajíc, to když jsme se už blížili k domovu. Jeho štěstí bylo, že Aisha měla v tlapkách 20 km a únava přece jenom udělala své.A tak jí utekl kamsi do trávy.
RR mají v sobě hóóódně energie,měla jsem obavy jestli můžeme celou cestu ujet, ale zrzka to zvládla s přestávkami u vody skvěle. Po návratu domů se nabaštila a relaxovat bude s hlasovými projevy až do rána...:-)).

Tak nám zase začal školní rok, Ondra je z toho mimochodem óóóhromě "nadšený", a přiblížil se velký den pro Věrku a Lukáše - páníčky Speedyho, vlastně i pro Kačenku. Aby proběhlo všechno jak má, dohodli jsme se , že se o Speedyho postaráme. Když svatebčani odjeli okouknout, jestli si to ti dva přece jen nerozmyslí, šli jsme za Speedym domů, dělat mu společnost. Byl rád a Aisha taky . Na zahradě se navyváděli náramných psích kusů. Jeden by nevěřil,co všechno dokážou dva psi vymyslet. Jejich akrobatické kousky občas hraničily s kaskadérským uměním, ale ani jeden z nich nehodlal ve hře skončit.
Nevím jak se tvářila Věrka na "provzdušněný" trávník , "okopané" záhony a "zmlazující" řezy na okrasných travách, ale psi se tvářili náramně spokojeni :-)).

Horší to bylo navečer, když jsme si opekli a snědli buřtíky , samozřejmě za asistence důkladně loudící zrzvé jednotky. Speedy musel na kutě, tedy svůj pelíšek a my také do svých pelíšků :-)). Ještě teď slyším, jak tam vyčítavě naříkal, že jsme zrádci, když jsme mu odešli i s kámoškou.
Ráno mu to děti s Aishou vynahradily. Vyvenčiliy je oba a ještě je nechaly vyhrát si spolu. Po obědě se Speedymu páníčci vrátili.

Mimochodem - dopadlo to dobře opravdu se vzali.:-)).

Společná vycházka na sv. Václava

Dlouho jsme nebyli nikde na společné vycházce s hafany a tak jsme si řekli, že když bude ten sváteční volný pátek, spácháme ji u nás. Ozvala se nám přes diskuzní fórum Stáňa, že bydlí kousek od nás a chtěli by se s Ronnym přidat, přihlásila se do party i Evča s Fredýskem a Věrka se Speedym. Nejprve to vypadalo, že se nic konat nebude, protože tu od rána lilo jako z konve. Ale holky byly tak natěšené, že to uplakané počasí uprosily a odpoledne vykouklo sluníčko. Jenomže jsme se přepočítaly.
Kluci nebyli nějak správně naladění a neustáli tu "chlapskou" konkurenci. Z nervozity se dosebe pustili. Chudák Speedy se hned po pár metrech vracel domů s prokousnutým uchem.
Potom už to bylo takové .... nejlépe řečeno upjaté. Sice si zrzci zaběhali,ale drželi si mezi sebou patřičný odstup
Aisha se chtěla kamarádit na pastvině s krávama (také byly zrzavé), Rony jí chtěl napodobit a vydal se za ní ,až zpřetrhal ohradník. Potom,ve snaze ukázat jak se poslouchá páníček, to vzal k Míšovi nejkratší cestou a nedobrovolně se proběhl bahenní lázní.No jo no, kdo to mohl taky čuchat, když se ten močál schoval do vysoké trávy...Fredýsek to jistil a kontroloval, Aishu štípal do zadku, protože úplně správně neposlouchala. Je to už přece jen mazák ze cvičáku a móóóc velkej šikula na agility. Nakonec jsme se stavili okouknout stav Speedyho a tak si s ním Aisha ještě chvilku zadováděla - prostě velká láska se nezapře.

Podzimní variace

Udělalo se teplo a deštivo a proto rostou houby jako divé. Milujeme procházky lesem a tak se teď vydáváme ven i s košíkem,proěným nikoliv náhubkem.
Zatím co my se prodíráme houštím s dychtivostí správného houbaře,těšícího se na bohatý úlovek, Aisha si nasává do čenichu spousty lákavých pachů.A to mi věřte, musí se hóóódně přemáhat, aby jim odolala.Jenomže poslouchat se musí, jinak by si ji taky mohl splést nějaký hodný pan myslivec se srnkou a potom by musel řešit dilema - jestli s brusinkama nebo se zelím...:-)).
Máma má tedy úplně jasno,
když zrzka zlobí, tak vyhrožuje
- "půjdeš na česnek!!!":-)).
V práci mamina básnila kolegyni, jak je to teď v lese krásně barevné a co je všude kouzelných muchomůrek. Tak si vzala foťák, že jí to nafotí. Snaha byla veliká, ale při té umělecké činnosti ji v lese načapali jiní houbaři.Jejich pohledy byly dóóóst výmluvný...Ti umělci to mají občas fakt náročný...:-))


Po delší době opět jedeme na výlet

Po našem dlouhém boji s nemocí jsme začali brát Aishu na kratší procházky v okolí a postupně jsme je prodlužovali. Její  tělo bylo ještě oslabené a tak toho moc nenachodila,hodně spala a také nám nabrala na váze. Postupně se zotavovala a navracela se jí její přirozená hravost a touha po běhání. Běhání  RR milují.

První delší výlet jsme udělali v polovině dubna, jednak abychom otestovali její výdrž, jednak aby si moje dcera vyčistila hlavu před maturitními písemkami.

Vlakem jsme zajeli do Třebechovic pod Orebem a vydali se do Krňovic ke skanzenu,tedy on je  ve výstavbě a v ten den jsme byli asi jediní návštěvníci. Odtud vede příjemná naučná stezka podél Orlice až do Týniště. Prošli jsme chatovou oblastí a pak už jme putovali po lužních loukách až domů.

Cesta za novým kamarádem

Máma zase jednou brouzdala po internetu, zrzku k tomu ne a ne pustit, až našla páníčka se zrzkem. Dodala si odvahu, napsala mu a tak se ti dva dvounožci domluvili,že zkamarádí své čtyřnožce.Máma uvázala zrzce nový šátek, ten teď Aisha nosí stále, aby si  neporanila jizvu, a vyrazily do světa . Oba kluci jsou náramní sympaťáci a Hardy se navíc do Aishy zamiloval na první pohled. Láska jako trám,až z toho jeho páníček cítil rozpaky. Aisha chtě nechtě musela začít víc hýbat svým tělem,protože jiná možnost jak se zbavit Hardyho náklonosti nebyla, než mu prostě utéci a jeho pořádně unavit. Ale přesto si oba zrzci rozuměli a krásně si vyhráli. Aisha byla z výletu tak unavená, že prospala ještě celý další den.

Kterak jsme hledali  ztracené Cipískovo hovínko


Ještě v době, kdy Aisha marodila,dostali jsme pozvání na sraz RR a RTW do Jinolic pod názvem "O ztracené Cipískovo hovínko".
Konečně jsme se mohli osobně poznat - lidi, kteří si píší na diskuzním fóru.Sešlo se nás tam 8 zrzounků, 3 rotvíci, 1 výmarka a 1 kříženec,báječnej kamarád Bojar. Sice si tam kluci ,respektive Fredýsek, potřebovali ujasnit,čí jsou všechny ty krásný zrzavý holky,holky je také museli zprvu napodovat,ale potom už to šlo.  Evička naplánovala dlouhou vycházku v okolí Jinolic, aby horké hlavy trochu zchladly,ono ale bylo vedro,takže je potom zchladila vodní lázeň. Cestou jsme našli Rumcajsovo doupě,tak jsme trochu meditovali o tom, jak to vlastně mezi sebou s Mankou mají.
Nečekaná třešnička na dortu pro pány byl závod motoveteránů do vrchu.

 V neděli se nám domů nechtělo, tak jsme ještě podnikli společnou procházku do Prachovských skal.
Bylo to báječné setkání,snad se dočkáme dalšího.



Kterak jsme Aishu seznamovali s koněm

Ondra má prázdniny a tak jsme začali jezdit na kolech po okolí. Nejhezčí jsou výlety kolem řeky a po okolních lesích. Cyklostezek tu máme spousty,v Týništi se totiž děti rodí přímo s kolem,takže o zážitky je postaráno.

Nebudu popisovat kde všude jsme už byli,ale třeba právě výlet do obory v Bědovicích byl  pro zrzku zkouškou,jak se by se mohla chovat v ZOO.  V oboře chovají stádo bílých daňků,divočáky a koně. Majitelka tamního statku si zaslouží poklonu. protože koně,které chová,si prošli trápením u nehodných páníčků. Jsou to koně týraní a zubožení a ona jim dala šanci na slušné dožití.
Aisha nasávala pachy,byla by se na ty "přerostlý ridgebacky" ráda podívala z blízka, ale máma,řekla, že nesmí, tak poslušně seděla a natahoval jen nos. Přitom hlídala, jestli ti velcí tvorové neublíží jejímu Ondrovi, když jim strká pod nos na dlani trávu. Jsou to přeci jen divní tvorové - jíst tolik trávy???!!!




Kterak jsme Sázavu objevovali

Tak se zase něco děje. Máma vytáhla spacáky a stan. Lidi,my asi pojedeme na vandr,jupíííí!!! Aisha  náramně překážela ,s láskou sobě vlastní, při kontrole stanu i spacáků. Jakmile máma rozdělala stan,vlezla si do něj a nikdo jí z něj nemohl dostat. Když pochopila, že jí nic jiného nezbývá, jala se pomáhat s balením stanu. Šňůry prý neumí rovnat nikdo tak,jako ona. No a co vám budu zapírat se spacáky to bylo stejné. Každý musela prolézt zevnitř, asi kontrolovala,jestli tam nejsou pavouci.Potom, když je máma balila, válela se po nich, zřejmě vytlačovala vzduch.:-))
Odpoledne jsme pak vyrazili na Sázavu. Máma říkala, že jedeme jinam,protože v plánu bylo Podyjí, ale z časových důvodů jsme jeli tam. Prý je tam krásně, alespoň to každý říká.... Ale cestování se nám hned z kraje začalo zajídat. Zrzka si lehla v kupé,hlavu schovala za batoh,aby měla klid. Přišel průvodčí a pustil se do  mámy,jako že ten pes má mít košík. Lidi, ten chlap to vážně přehnal, njn, asi čte hodně Blesk nebo kouká na TV Nova. Máma i zrzka si málem klepaly packami na čelo, jako že nejsou na hlavu a umí cestovat. Když Aisha zvedla hlavu,aby ukázala košík,začal průvodčí koktat něco o předpisech...
Další neblahá předtucha nás pojala kousek před Zručí nad Sázavou. Tamní lesy byly téměř zcela zničené nedávnou vichřicí. Ale co říkám téměř, těch pár stromů,které zbyly, nejsou lesem....
Dalším podrazem byly uzavírky hradů, které jsme chtěli navštívit,máma jen kroutila hlavou,jak je to možné v době sezóny. Takže jsme si mohli prohlédnout jen nádvoří. Konečně jsme se dostali k řece a tam další překvapení. Řeka hnědá,páchnoucí,že do ní Aisha nestrčila ani packu,natož aby jí ochutnala...A stanování po obou březích zakázané,jen odkaz na Stvořidla. Navíc jsme byli upozněni jedním pánem v teréňáku ,že "toho psa budeme mít okamžitě na vodítku". Trochu nás to zarazilo,ale díky bulváru, nás to nepřekvapuje. Hlavně nás zarazilo, že si pán jezdí autem po cyklostezce,když pár metrů vedle vede silnice. Tímto ho zdravím.
Mimochodem, Aisha byla na vodítku v obydlených částech trasy,jinak si jí nechávám na volno. Není ještě žádný zákon, který by to zakazoval, tedy kromě toho o honitbách. Aisha je ovladatelná,tak nevím,proč bych jí měla mít celou dobu na vodítku.
První nocleh jsme spáchali za soumraku v Budči u hřiště,jelikož nebylo nikde jinde místo na přespání. Nikdo z místních nás nevyhnal. Taky nejsme žádný čuňata a neandrtálci, nechali jsme po sobě pořádek. Došli jsme až do Zruče nad S. Tam jsme opět narazili na uzavřený hrad. Ondra to málem obrečel, protože se těšil na sbírku zbraní...Alespoň, že jsme se měli kde dobře najíst.
Potom jsme vlakem dojeli do Stvořidel. Je to chráněná krajinná oblast, podle informačních stránek nejkrásnější úsek Sázavy. S klidným svědomím to potvrzuji. Nadchlo nás to. Konečně za celou dobu u Sázavy něco hezkého.Ondra chtěl zůstat v tamním kempu, ale nám se nechtělo být na jednom místě celé odpoledne a tak jsme vyrazili dál. Řeka krásně šuměla, jak narážela na kameny. Šlo se hezky po lesní cestě hned vedle řeky. Chtěli jsme se podívat na mlýn,vyznačený na mapě jako technická památka. Popravdě řečeno je to ruina vhodná ke zbourání. Tak si památku nepředstavujeme. Takže jako zajímavost jsme vzali za vděk mlýnkem se dvěma vodníky na potoce u jedné tamní chatky.
Další informační tabule, že stanovat je dovoleno jen ve Stvořidlech děti tolik rozlobila, že řekly, že jedou domů. Takže jsme to vzali do Světlé nad S. a rovnou domů. Aisha byla také pro a souhlasila s tím, že s námi viděla již mnohem hezčí  místa.



Kterak jsme zrzku se lvi seznámili


Abychom si napravili náladu po zklamání ze Sázavy, vymysleli jsme ještě ve vlaku cestou domů, že zajedeme hned ráno do Safari ve Dvoře Králové.
Jak jsme vymysleli, tak jsme udělali. Máma se trochu strachovala, jestli zrzka nebude v ZOO lovit, ale Aisha si zabalila na cestu dobrou náladu,slušné vychování  a lovecké pudy nechala doma. Moc se jí tam líbilo. Krásně to tam vonělo,natahovala svůj zvědavý nos a obhlížela si ty divný tvory o kterých Vendy říkala, že jsou z Afriky jako Aisha...
Copak je Týniště v Africe????
Pak jsme zrzku dovedli k tygrovi. Lidi on si klidně kráčel k Ondrovi a jak  vám po něm koukal!!!
Tak to zrzka nemohla nechat jen tak a začala na něj vrčet. Máma říkala, že se vrčet  a štěkat v ZOO nesmí, že stačí, když se chovají neukázněně nevychované děti a dospělí neotesanci, kteří bušili na skla výběhů a pokřikovali na zvířata.....tak se asi projevuje inteligence a láska ke zvířatům. To zase máma něco nepochopila.
Aishe se moc líbil levhart. Vyvaloval se u skla a zrzka ho chtěla packou pobídnout ke hře, nebo že by zkoušela zjistit jestli není vycpaný? Každopádně jeho upřený pohled na Aishu jasně říkal -"mňam".
Do vodního světa js